Troy se vrátil k životu a zjistil, že leží v hrobě. Probudil se do omezeného světa ohraničeného tlustou tabulí namrzlého skla před obličejem. Na druhé straně ledového šera se pohybovaly tmavé stíny. Pokusil se zvednout ruce, aby zabušil na sklo, ale svaly měl příliš zesláblé. Pokusil se vykřiknout, ale dokázal se jenom rozkašlat. V ústech měl odpornou pachuť. Do uší mu zaznělo zaharašení těžkých zámků, zasyčení vzduchu, zaskřípání dlouho nepoužívaných pantů. Světla nad ním zářila jasně, ruce, které se ho dotýkaly, byly teplé. Pomohly mu posadit se, zatímco stále kašlal a jeho dech se srážel v chladném vzduchu.

Byl jeden dědeček z Tokaje,

Sedával na vejcích kvokaje.

Zní to jak pohádka –

vyseděl kuřátka,

ten starý čipera z Tokaje.

Pod našima okny teče vodička,

napoj mně, má milá, mého koníčka!

Nechci, nenapojím, já se koně bojím,

já se koně bojím, že jsem maličká.

Matka tohohle našeho hobita - ale co je to vlastně hobit? Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko.