U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo.

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Nad tenisovými hřišti pomalu hasl den, a třebaže to znamenalo konec výdělku, hoši Rychlých šípů se z toho upřímně radovali. Měli toho právě tak dost! Od časného odpoledne tu pobíhali za bláznivě skákajícími tenisovými míčky, shýbali těla v žáru slunce, desetkrát, stokrát, tisíckrát, jen aby co nejrychleji vyhověli zákazníkům. A bylo tu dnes hodně práce!

Policista utíkal k rybníku a křičel:
„Připravte si peníze, zaplatíte pokutu! V tom rybníku platí přísný zákaz koupání!“
Několik desítek metrů od břehu se nad hladinou objevila hlava a zaúpěla:
„Já… já se nekoupu, já se topím…“
„Tak pardon, promiňte, to zakázáno není,“ řekl policista a šel pryč.

Troy se vrátil k životu a zjistil, že leží v hrobě. Probudil se do omezeného světa ohraničeného tlustou tabulí namrzlého skla před obličejem. Na druhé straně ledového šera se pohybovaly tmavé stíny. Pokusil se zvednout ruce, aby zabušil na sklo, ale svaly měl příliš zesláblé. Pokusil se vykřiknout, ale dokázal se jenom rozkašlat. V ústech měl odpornou pachuť. Do uší mu zaznělo zaharašení těžkých zámků, zasyčení vzduchu, zaskřípání dlouho nepoužívaných pantů. Světla nad ním zářila jasně, ruce, které se ho dotýkaly, byly teplé. Pomohly mu posadit se, zatímco stále kašlal a jeho dech se srážel v chladném vzduchu.

Svatá Ludmila byl v našem středověku vroucně oslavována legendami, líčícími její život a mučednickou smrt. Mezi nimi skladba, počínající latinsky slovy Fuit in provincia Boemorum, je asi nejrozšířenější. Známá je ve dvou sobě velmi blízkých zpracováních neboli rozšířeních.

Byl jeden dědeček z Tokaje,

Sedával na vejcích kvokaje.

Zní to jak pohádka –

vyseděl kuřátka,

ten starý čipera z Tokaje.

Pod našima okny teče vodička,

napoj mně, má milá, mého koníčka!

Nechci, nenapojím, já se koně bojím,

já se koně bojím, že jsem maličká.

Matka tohohle našeho hobita - ale co je to vlastně hobit? Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko.