Liška byla ráda, že se žába poučila a že se jí výlet líbil.

Žába se vrátila do své studny, ale už nebyla stejná jako dřív. Už se nikomu neposmívala ani přehnaně nevychvalovala svou studnu. Nyní chodila často do lesa za zvířátky, aby si s nimi hrála a zažívala nová dobrodružství. Studna byla stále její domov, ale nyní už věděla, že to není svět. Nyní byla žába skutečně šťastná a svým štěstím už neměla potřebu se nikomu chlubit. Dodnes u studny vítá ostatní zvířátka a vypráví jim svůj příběh. Chce, aby i ostatní našli svoje štěstí.

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec sestárnul, povolal k sobě synů svých a řekl: „Milé děti! cítím, že už dlouho živ nebudu; až umřu, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc.“ A děti mu to slíbily. Potom otec umřel a děti ho pochovaly jak náleží. Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě: „Dej hlupcovi koláč a on půjde za mne hlídat na otcův hrob.“

Toužil jsem na své cestě osamělé

Po duši něžné, upřímné a vřelé.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.

Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.

Nejdřívs je líbal, pak jsi na ně plival,

za rok a za den při vzpomínce zíval. –

Pro nový žal mám srdce málo smělé.

Má touha mře na cestě osamělé.

Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských. Myslím, ţe měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika, od sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštidlo aţ k zlatému prášku. Také byl jeho krám na náměstí po celý den jak by nabil. Pan Velš byl v krámě celý den, vyjímaje v neděli čas velkých služeb božích v chrámě sv. Víta a pak dobu některých velkých parád, jež měly pražské sbory měšťanské, neboť pan Velš byl ostrostřelec, první setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo.

Ententýky, dva špalíky,
čert vyletěl z elektriky,
bez klobouku, bos,
narazil si nos!

Polámal se mraveneček
u té panské obory,
čtyři pro něj naříkali,
pátý běžel za hory.

Přišel doktor na paseku,
píše, píše, recepis:
„Lžičku medu z jetelíčku,
bude chlapík jako rys.”

Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země. Slyšte i co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni.

Do šatu mě nabíráš,

pak přede mnou zavíráš,

v teple pro mne slzí oči,

vše se za mnou venku točí,

beru z hlavy klobouky,

nepouštěj mne do mouky.

Kdo jsem?