Vystoupí Tybalt.

Tyb.: Jak! – mezi touto cháskou zbabělou meč tasíš? Obrať se, Benvolio, a pohleď na svou smrt!

Ben.: Jen mír chci zjednat.

Tyb.: Jak! – s mečem v ruce mluvíš o míru?

Vracel jsem se domů přes most Legií

zpívaje si v duchu malou árii

piják světel nočních bárek na Vltavě

z hradčanského dómu bilo dvanáct právě

půlnoc smrti hvězda mého obzoru

v této vlahé noci z konce únoru

Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami. Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kůže, zrohovatělé na ochranu před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po stranách obličeje až dolů a ruce mìě zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev však nebyla čerstvá. Byly tak staré jako výmoly v bezrybé poušti.

Helena A to nesmím nikomu prozradit?

Domin Nikomu na světě.

Helena Škoda, že už je to ve všech čítankách.

Domin Škoda. Seskočí ze stolu a usedne vedle Heleny. Ale víte, co v čítankách není? Ťuká si na čelo. Že byl starý Rossum úžasný blázen. Vážně, slečno Gloryová, ale tohle nechte pro sebe. Ten starý výstředník chtěl opravdu dělat lidi.

Nechoď, Vašku, s pány na led,

mnohý příklad máme,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohu zláme.

V hrazeném Uruku za pradávných časů

panoval král, Enmerkar jménem.

Tomu kdys věštci předpověděli:

„Ten, kdo se narodí z lůna tvé dcery,

vladařský trůn ti odejme, králi.“

Král se zalekl předpovědi věštců,

do vysoké věže zavřel svou dceru,

co nejpřísněji dal ji tam hlídat.