Vystoupí Tybalt.

Tyb.: Jak! – mezi touto cháskou zbabělou meč tasíš? Obrať se, Benvolio, a pohleď na svou smrt!

Ben.: Jen mír chci zjednat.

Tyb.: Jak! – s mečem v ruce mluvíš o míru?

Vracel jsem se domů přes most Legií

zpívaje si v duchu malou árii

piják světel nočních bárek na Vltavě

z hradčanského dómu bilo dvanáct právě

půlnoc smrti hvězda mého obzoru

v této vlahé noci z konce únoru

Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami. Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kůže, zrohovatělé na ochranu před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po stranách obličeje až dolů a ruce mìě zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev však nebyla čerstvá. Byly tak staré jako výmoly v bezrybé poušti.