Vracel jsem se domů přes most Legií

zpívaje si v duchu malou árii

piják světel nočních bárek na Vltavě

z hradčanského dómu bilo dvanáct právě

půlnoc smrti hvězda mého obzoru

v této vlahé noci z konce únoru

Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami. Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kůže, zrohovatělé na ochranu před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po stranách obličeje až dolů a ruce mìě zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev však nebyla čerstvá. Byly tak staré jako výmoly v bezrybé poušti.

Helena A to nesmím nikomu prozradit?

Domin Nikomu na světě.

Helena Škoda, že už je to ve všech čítankách.

Domin Škoda. Seskočí ze stolu a usedne vedle Heleny. Ale víte, co v čítankách není? Ťuká si na čelo. Že byl starý Rossum úžasný blázen. Vážně, slečno Gloryová, ale tohle nechte pro sebe. Ten starý výstředník chtěl opravdu dělat lidi.

Nechoď, Vašku, s pány na led,

mnohý příklad máme,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohu zláme.